Chůze ulicemi města Prahy nebyla vždy snadná. O nečistotách vylévaných na ulici se zmíníme později, ale ztížit cestu dokázal již obyčejný déšť. Až do počátku 14. století byla většina ulic nedlážděná a nezpevněné komunikace působily velké obtíže. Brzy se začaly upravovat. Nejdříve se ke zpevnění cest používaly dlouhé otepi proutí stažené houžví a někdy i vyplněné kamením (takzvané hatě). Později se cesty štětovaly – vysypávaly oblázky, často však stačilo posypat mokrou ulici pískem, který do sebe vlhkost vsál. Tato provizorní opatření však nemohla nadlouho uspokojit ani pražské měšťany, ani cizí kupce. Roku 1329 král Jan Lucemburský povolil staroměstské obci, aby z poplatků za dovážené víno dala vyvézt bláto z hlavních ulic a začala je dláždit. Peněz však bylo málo, a tak o dva roky později král povolil, aby se u městských bran vybírala na dláždění z každého vozu přivážejícího do města zboží speciální daň. Dohled nad dlažbou měli „mistři výdlažby“. Nechali zasypat vchody do sklepů, které si přičinliví obyvatelé vyhloubili přímo v ulicích, a strhávali přístavky zužující cestu.
Zpočátku se dláždilo nepravidelně oblázky, později lomovým kamenem. Chůze po kočičích hlavách (vznikaly tím, že povozy zurážely křehké hrany lomového kamene) nebyla snadná. Až koncem 18. století se dláždilo do řádků a tehdy se též objevil vynález dlažební kostky. Měla tu výhodu, že se po opotřebení mohla ještě obrátit na nepoužitou stranu. Mozaiková dlažba z drobných kostiček se začala používat po roce 1850, žulovými kostkami se silnice dláždily až v roce 1874.
Chodníky dlouho neexistovaly a chodilo se po vyvýšených stranách ulice. Stružka svádějící vodu bývala uprostřed, jak to zůstalo zachováno ještě v několika malých uličkách. Při slavnostních příležitostech se stavěly dřevěné chodníky, umožňující přejít po hlavních trasách suchou nohou. V noci musel každý dávat velký pozor na otevřené díry kanálů, které byly ještě počátkem 19. století kryty pouze odřezky prken a klád. Často si někdo zašprýmoval a prkna odtáhl či ukradl na otop. Bezpečněji bývalo na osvětlených ulicích. Již roku 1174 vyšlo nařízení, aby si každý chodec v noci svítil. Na počátku 17. století Pražané umisťovali na důležitých křižovatkách železné koše s vysmoleným dřevem. Trvalé pouliční osvětlení začalo být zaváděno až od roku 1723. Hlavní trasa od Celetné ulice na Hrad byla osvětlena asi 180 olejovými lampami, o které se starali majitelé domů.
Všude se lidé museli vyhýbat nejen hnoji, ale také haldám dříví, skladovaného zvláště před pivovary a lázněmi. Protože však Pražané obě instituce milovali, nikdo příliš nereptal. Před povozy a jezdci na koních se pěší chránili tím, že si stoupli za patníky stojící u domů. Patníky zde nebyly pouze pro jejich bezpečí, ale také na ochranu domovních zdí ohrožovaných nešetrnou jízdou. Již v 15. století byl vydán zákaz jezdit příliš úzkými uličkami, bezpečněji však bylo až na vyvýšených chodnících, které se začaly zřizovat od roku 1874. Chodce ale neohrožovala pouze běžná doprava. Například roku 1883 zaznamenaly noviny příhodu o nebezpečném volovi, který utekl z porážky a ohrožoval kolemjdoucí: "Na Rejdišti rozdupával keře v parku a v Josefské ulici jej bodl šavlí tam procházející strážník. Zvíře se tím ještě více rozzuřilo... Teprve na Haštalském plácku se podařilo strážníku Pelcovi šťastně volovi na krk vhodit provazovou oprátku."
Existovala však jiná, daleko horší nebezpečí, před kterými by občana nedokázal ochránit ani chrabrý strážník. Kterak hodit oprátku na bezhlavého jezdce v Úvoze, železného muže v Platnéřské ulici či na tančící Židovku z Vyšehradské třídy? Obezřetný člověk nepřemýšlel zbytečně, kolik je na strašidelných pověstech pravdy, a raději se o půlnoci nebezpečným místům vyhnul.