Za poslední sochou „mostu“ vstupujeme do parku, který ovládá monumentální budova chrámu sv. Barbory. Jeho návštěva však bude tématem další procházky. Nyní si povšimněme samotného parku.
Ve středověku se kolem chrámu sv. Barbory rozkládal hřbitov, založený již v roce 1401. Byl však rozložen na větším prostranství, než je dnešní park, a táhl se až do míst dnešní Jezuitské koleje. Na svatobarborském hřbitově byl mimo jiné vedle své matky uložen kutnohorský básník a autor Pamětí Mikuláš Dačický z Heslova.
V 17. století, kdy získali chrám sv. Barbory do své správy jezuité, byl hřbitov z větší části zrušen a pouze jeho část před jižním průčelím chrámu zůstala zachována jako pohřebiště jezuitského řádu, zrušené až v době josefínských reforem v roce 1784.
Původní hřbitov byl vůči předměstí Cech opevněn zdí s brankou. Ta byla značně frekventovaná, neboť dělníci si přes hřbitov zkracovali cestu z předměstí Cech do hutí v údolí Vrchlice. Z terasy za kaplí Božího těla vedly dolů k Vrchlici schody, připomínané v roce 1550. V době válek byly tyto stupně zatarasovány a v roce 1714 obec doporučila rektorovi Jezuitské koleje, aby je dal zabednit. Ze strany do města uzavírala hřbitov již uvedená Mincířská branka v městském hrazení. Další přístupová cesta na hřbitov vedla uličkou z dnešního náměstí Národního odboje (od domu čp. 56), která byla rovněž zajištěna fortnou. Později tato ulička vlastně vedla areálem Jezuitské koleje a byla zabezpečena tzv. jezuitskými fortnami na obou svých koncích.
Na jihozápad od kostela se rozkládala pracovní plocha středověké svatobarborské huti, která sahala až k Vyšatovu lomu v ulici Táborské.
Severozápadně od kostela stávala zvonice se zděným přízemím a dřevěnou nástavbou. Nestála však v úrovni dnešního parku, ale na vyvýšeném náspu (snad navážce), který se v pozdějších dobách proměnil v dodnes zachované, cihlami obezděné šance. Zbořena byla za jezuitského rektora Norberta Strera asi v roce 1727, kdy byl chrám s kolejí spojen visutou chodbou. Její zvony byly tehdy přeneseny do jižní věže Jezuitské koleje.
Na počátku 15. století byla na východ od chóru kostela postavena svatobarborská fara a vedle ní škola. Obě budovy byly zbořeny v 17. století poté, co si areál upravili pro své potřeby jezuité.
Na počátku 18. století byl kolem Svatobarborského chrámu založen třešňový sad, současná parková úprava prostranství pochází z roku 1869. Park se dříve jmenoval sad monsignora Vorlíčka, nyní se mu běžně říká park u sv. Barbory.
Proti severnímu průčelí chrámu stojí barokní pískovcová socha sv. Judy Tadeáše z 1. čtvrtiny 18. století. Apoštol, považovaný za pomocníka v beznadějných situacích, se opírá o kyj (jímž byl sražen) a v ruce drží knihu s podobiznou chrudimského Krista Salvátora jako připomínka svaté cesty z Chrudimi do Staré Boleslavi).
Před západním průčelím chrámu roste vzácný keř liliovník tulipánokvětý. Spatříme zde i dvě památné lípy. Starší a vzrostlejší z nich je „lípa Gabriely Preissové“, která byla zasazena v listopadu roku 1925 za účasti spisovatelky a kutnohorské rodačky. Mladší a útlejší z nich je „lípa 17. listopadu“.
V roce 1938 byl před severním vchodem do kostela umístěn na zkoušku model pomníku T. G. Masaryka v životní velikosti. Naštěstí pro něj bylo nakonec zvoleno vhodnější místo před Vlašským dvorem.
Z parčíku vede do Táborské ulice ke škole dvouramenné schodiště, do jehož zdiva byly při rekonstrukci na konci 19. století zasazeny kamenické značky z chrámu. Ve zdi jižně od schodiště byla až do roku 1999 upevněna náhrobní deska ze zrušeného hrobu barokního básníka jezuity Bedřicha Bridela (* 1619, † 1680), jenž zemřel při ošetřování obyvatel postižených morovou nákazou. V současnosti je deska umístěna přímo u západního východu z kostela.
Další východ z parku vede o něco jižněji ven do ulice Za Barborou. I u něj je ve stěně zasazen zbytek erbu z původního zdiva.
Daleký výhled umožňuje terasa nad údolím Vrchlice, podepřená kamennými opěráky. Je však třeba dát pozor (zejména na děti), neboť staré kamenné zábradlí je místy velmi nízké. Postupně se nám odkrývá panorama celého města -- vidíme kostel sv. Jakuba a Hrádek, Vlašský Dvůr, chrám Panny Marie na Náměti, Kaňkovské vrchy a v pozadí empírový zámek Kačina a městečko Nové Dvory. Přímo přes Vrchlici je ve stráni dobře patrný velký kamenný reliéf básníka Jaroslava Vrchlického. Rozhlédnout se můžeme i z vyvýšeného místa na terase kaple Božího těla v blízkosti vyústění „mostu“ do parku.
Chrám sv. Barbory přitahuje zrak poutníků natolik, že mnozí bez povšimnutí přejdou jiný skvost, který, z vnějšku zcela nenápadný, stojí v jeho blízkosti. Za poměrně nevzhledným nízkým zdivem ve stráni na konci „mostu“ se ukrývá zcela mimořádný gotický interiér kaple Božího těla.
Rozlehlá kaple vznikla zřejmě v polovině 80. let 14 století. Byla zamýšlena jako karner (dvoupodlažní hřbitovní kaple) právě zakládaného hřbitova a nynější zasvěcení Božího Těla získala až v 17. století, kdy se dostala do správy jezuitů. Nový název mohl být inspirován původním zasvěcením chrámu sv. Barbory, který se zpočátku nazýval „nová kaple sv. Těla Kristova a sv. Barbory“.
Hřbitovní kaple měla původně dvojici sedlových střech (tak byla popsána ještě v Kořínkových Starých pamětech kutnohorských) a podle některých údajů byla snad i opatřena po vzoru sedleckého karneru (hřbitovního kostela Všech svatých) věžemi s lucernami mrtvých.
Otevřenou otázkou stále zůstává existence patra. Dlouho byla přijímána jako samozřejmost, ale ve 20. století byla jeho existence naopak odmítána jako nepodložená a archeologickými sondami nepotvrzená. (Od výstavby patra se ve 14. století zřejmě upustilo proto, že v souvislosti s rychlou výstavbou Svatobarborského chrámu v těsné blízkosti se modlitebna v patře karneru stala nepotřebná.) Určité jasno do této otázky vnesla až nedávná obnova kaple, při níž byly v prostoru prvního patra odkryty základy devíti sloupů. Ty však přímo nenavazují na sloupy spodní a jsou mnohem subtilnější, což nasvědčuje tomu, že stavba patra nebyla přímým pokračováním stavby přízemí a byla započata spíše až na konci 15. století. Zdá se tedy, že pravdu měli jak zastánci existence druhého patra, tak jeho odpůrci. Odpověď na otázku, zda, kým a jakým způsobem bylo patro nakonec dokončeno, je však stále nejasná. Její vyřešení neusnadňují ani veduty města, byť je na některých z nich patro naznačeno. Zajímavý je zápis v Pamětech milčického rychtáře Františka Jana Vaváka, jenž píše, že až do roku 1799 kaple „byla dvojnásobní, totiž hořejší a dolejší, jako jest ona kostnice při klášteře sedleckém“. Patro bylo zrušeno na konci 18. století.
Po příchodu jezuitského řádu do města se hřbitovní kaple stala řádovou modlitebnou. K jejímu západnímu průčelí byla přistavěna předsíň se schodištěm, která zakryla původní vstup do patra. Tehdy zanikl rovněž jižní vchod, z něhož zůstal patrný pouze vršek gotického oblouku, a také schodiště, které vedlo ke kapli z údolí. Napravo a nalevo od vchodu zazdívali jezuité kosti ze zrušeného hřbitova. O něco později získala kaple barokní střechu a i její vnější fasáda byla barokně upravena. Barokně byl vyzdoben i interiér, jak dokládají drobné zbytky maleb na sloupech.
Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 se kaple dostala do správy Náboženského fondu. V roce 1797 byla ve veřejné dražbě za 64 rýnských zlatých odprodána manželům Snížkovým, kteří zde zřídili krupařství. Již v roce 1799 bylo sneseno zastřešení a v navážce nad klenbou vznikla o něco později zahrada, která se nadlouho stala typickým prvkem v panoramatu města.
Zajímavý zápis o rušení kaple se zachoval v Pamětech milčického rychtáře Františka Jana Vaváka k roku 1800: „Dne 13. června ráno po mši sv. s panem vůdcem mým, Josefem Hořickým, tam přišedše, boj živých s mrtvými jsme uzřeli, kdež p. Snížek, té kaple kupec a nynější pán, se dvěma nádeníky převeliký ten sklad kostí na různo bořili, do košů hrnuli a tu hned do jámy v též kapli v zemi vyhrabané házeli a zametávali. Jaký tu šramot a třeskot v těch kostech byl, nejinak než jako by vlašské ořechy z pytle na podlahu sypal, když dole je podebrali a ony s vrchu dolů se sypaly. … Pan Snížek, té kaple a spolu kostnice kupec, který živ jsa tu s těmi mrtvými válčil a do unavení bořiv jejich sklady přenášel, vyme- a zametával, žádal mne, abych na ten jeho již nyní býti mající dům nějaký nápis pro památku učinil. I přiřekl jsem jej udělati a jemu poslati. A tak doma udělav jej, zde jej též přisazuji. Pakli p. Snížek na ten dům jej dá nebo ne, to nevím, čas ukáže: bILI tV MrtVI, Letos pak žIWIJ. proCž se to staLo, WěrňI se DIWIJ.
Chátrání objektu dokumentuje skutečnost, že Snížkovi zrušenou kapli prodali v roce 1803 za pouhých 10 zlatých. Od té doby kaple měnila často vlastníky a sloužila převážně jako skladiště a od roku 1886 jako varhanářská dílna proslulé kutnohorské firmy Tuček. Kaple tehdy byla přepažena na menší části a po roce 1890 k ní byla ze severu ještě přistavěna montovna a cínárna. V blízkosti tohoto výrobního objektu si pan Tuček postavil i obytnou vilu -- je to již uvedené stavení na konci Barborské ulice a na začátku „mostu“. Výrobní objekty byly tehdy dokonce propojeny úzkorozchodnými kolejemi. Přístavky ke kapli byly zbourány až na počátku 40. let 20. století, kdy byl provoz v kapli ukončen a přestěhován do synagógy ve Smíškově ulici. O dalších osudech firmy se dozvíme v mezikapitole Kterak se řemeslům hrubě dařilo.
V průběhu 20. století se vzácná památka ocitla na pokraji zkázy a byla zachráněna a zpřístupněna veřejnosti až v roce 2000, doslova na poslední chvíli.
Stav kaple byl již v 1. polovině 20. století žalostný. Upozorňoval na něj i majitel pan Tuček, jenž ji několikrát nabídl pro veřejné účely. První pokusy o obnovu vzácné památky se datují již k roku 1942, kdy byl vypracován rozpočet na její rekonstrukci, avšak tento i další pokusy skončily nezdarem. Majitelem objektu bylo ve 2. polovině 20. století okresní muzeum, v roce 1990 jej však získalo město. Impulsem k záchraně vzácné památky se stalo zejména zapsání Kutné Hory do seznamu UNESCO v roce 1995 a zanesení objektu na seznam sta nejohroženějších památek světa v roce 1997. V roce 1998 byl dokončen provádějící projekt a do roku 2000 byla kaple díky úsilí města a ministerstva kultury nákladem 20 milionů korun restaurována.
Vstoupíme raně barokním vchodem do předsíně kaple a odtud po novodobých schodech dolů. Prostorový dojem je nečekaný a přímo nebývalý. Stojíme v obrovské čtvercové síni, spoře osvětlené od východu třemi okny. Kaple je zaklenuta devíti poli křížové klenby. Její žebra vystupují z klenebních polí téměř jako vlny z vodní hladiny, nejsou podepřena konzolami a plynule pronikají do zdiva stěn i čtyř válcových pilířů. Prostor se zdá téměř nedefinovatelný, přechody mezi jednotlivými architektonickými prvky jsou tak plynulé, že náš zrak může všude volně „klouzat“. Vnímavý poutník získává dojem, že se ocitl ve zvláštním světě, snad mytickém kamenném lese, jenž nezakrývá svou hmotnost, ale je zároveň i beztížný. Souvislý prostor zvýrazňuje i jednolitá světlešedá omítka klenby pokrývající celý interiér včetně žeber a vrcholu pilířů. Její hrubý povrch světlo pouze přijímá a nemate odlesky, tak jak tomu bývá u hlazeného kamene.
Dokonalé propojení tvarů žeber, sloupů, klenebních kápí a celkově vyvážené proporce zřejmě nemají v české gotické architektuře obdoby. Kdo byl tvůrcem tohoto díla, vynikající památky krásného slohu, nevíme. Zdá se však, že se musel inspirovat dílem Petra Parléře v chórových ochozech chrámu sv. Víta v Praze a v chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně, neboť v nich se již snaha o co největší jednoduchost a jednotu prostoru začíná zřetelně projevovat.
Nad našimi hlavami přecházejí lidé opouštějící alej svatých a vystupující na vyhlídkovou terasu, tvořenou stropem kaple. Okna ústí do údolí bystré Vrchlice. Pod našima nohama se táhne složitá spleť důlních děl. U vchodu odpočívaly zpráchnivělé kosti. Rodily se zde zvuky varhan. Kutnohorský krupař si zde snad zakouřil svou pěnovku. A všude v prostoru rezonuje otázka. „Jakou povahu má skutečnost?“